Někdy v půlce srpna jsem po dlouhé době byla na houbách. Sama jsem bloudila krásným vlhkým a voňavým lesem, občas mluvila k sobě a přírodě, nebo jen poslouchala ticho přerušované ptačím zpěvem. Koukala jsem na popadané jehličí, vysoký zelený mech a hledala houby. A pak jsem ho spatřila. Krásný pravák. Dřepla jsem si, abych ho vzala a když jsem od něj zvedla oči, uviděla jsem další dva hřiby – na místě, kudy jsem před chvílí prošla. Když jsem se po několika minutách vracela na chodník kolem stejného stromu, objevila jsem ještě jiný kousek. Jako kdybych byla předtím slepá.
Myslela jsem na to, jak nám v životě může být prospěšná změna perspektivy. Podívat se na problém z úhlu pohledu, který jsme předtím opomíjeli, pomáhá najít řešení. Slyšet zkušenost někoho, kdo už prošel těžkou a pro nás aktuální situací, nám dodá odvahu. Uvědomit si, že když někomu závidíme úspěch v jedné životní oblasti, pravděpodobně existuje jiná, ve které by nám záviděl on, v nás posílí pocit spokojenosti a smíření. Nahlédnout, že na situaci ztráty se dá podívat s vděčností za to, co jí předcházelo, zmírní náš smutek.
I v psychoterapii se my, terapeuti, snažíme nabídnout klientům jinou perspektivu. Pomáháme sklonit se, vrátit se do minulosti a třeba očima (vnitřního) dítěte uvidět zkušenosti v jiných barvách, objevit to, k čemu byli předtím slepí. Nasloucháme a vedeme klienty k tomu, aby si dokázali naslouchat i oni, přijetím povzbuzujeme k uvolněnosti a otevřenosti, dopřáváme dostatek času. Někdy se ke stejné věci, události nebo myšlence vrátíme vícekrát a objevíme nové odstíny, jiné emoce. Protože v důležitém vztahu nebo zážitku, kde najdeme nějaký skrytý vnitřní poklad – nové uvědomění, bude pravděpodobně i další. Podobně, jako je to s procházkou v lese a s houbami.